17.5.2014 Václavice – Havlovice

přidáno: 29. 5. 2014 23:43, autor: web web   [ Aktualizováno 29. 5. 2014 23:44 uživatelem Jiří Tichý ]

            Ráno na vlakovém nádraží se náš sešlo pět statečných turistů v nepromokavém anebo rychleschnoucím oblečení s cílem zúčastnit se pochodu Václavice - Havlovice. Předpovědi počasí byly vcelku dobré, čekali jsme jen občasné mrholení. Na start do Václavic jsme přijeli na půl devátou. Zvyklí z minulých ročníků na chumle lidí jsme byli překvapení liduprázdným prostranstvím…. Bylo nás tu dohromady asi patnáct. V průběhu dne jsme zjistili, že účast byla lehce přes 200 lidí. Ovšem asi ¼ jich do cíle kvůli dešti nedorazila.

Ovšem my stateční, nedbali jsme bláta, vody v kalužích velikosti a hloubky Mariánského příkopu, též jsme překonali louky s trávou po kolena, po jejichž přejití byly všechny 100%ní nepromokavé boty se 100%ní večerní dávkou impregnace 100%ně durch….


V podmračeném ránu jsme vyrazili na trať dlouhou 20km. Výborné vlastní značení, které nás doprovázelo po celý den, nás vedlo zprvu po zelené značce na Vysokov. Cesta vedla loukou plnou kopretin, zvonků a mnoho jiných rostlinek, květinek, bylinek. Z tohoto úžasného prostředí jsme byli vytrženi, neboť značka vedla podél hlavní silnice vedoucí do České Skalice. Do přírody jsme opět vpluli až před Starkočí, kam jsme došli polní cestou z Vysokova. Ve Starkoči jsme neodolali místnímu dětskému hřišti a využili ho k posezení při svačině. 


 Ve Starkoči jsme navázali na modrou značku. Vede kolem Ovčáckého kopce, za nímž se naplno otevřou výhledy do kraje a na přehradu Rozkoš. Bylo se čím kochat….

            Mnozí jiní se kochali natolik, že minuli nenápadný motoklub, kde je umožněno znavenému poutníkovi spočinout u zlatavého moku či teplého čaje….ne tak my. Zasedli jsme, spočinuli, s panem majitelem bychom ještě dlouho povídali, tak jsme se radši zvedli a šli, čas běžel.

V Dubenské oboře byly připraveny soutěžní otázky – tzv.postřehovka. Mysleli jsme si, že to bude snadné, ale u otázek typu „Kolik litrů má stará míra vědro“, nebo „Jak rychle umí běhat zdejší pštros Emu“, nám daly pořádně zabrat… Po postřehovce jsme zašli ještě k pomníku Spícího lva. Ten je věnován obětem z bitvy r. 1866 Prusko-Rakouské války u České Skalice. Od dvou členů vojenského klubu jsme si poslechli něco málo z jejich dobrých skutků ohledně údržby památníků, přispěli do kasičky, poprosili o hromadné foto a šlapali dál. 


O mnoho dál jsme se ale nedostali, protože hned za zatáčkou byli pštrosi. O kus dál, u vyhodnocení postřehovky, byla morčata, myšky, kůzlata, kozy, kočky, koně a oslík. Zdrželi jsme se tu i u několika her, které tu byly připravené pro zpestření postřehovky.

Z Dubenské obory jsme došli v jedné řadě jako husy po silnici do Zlíče. Řadu jsme chtě nechtě držet museli, protože auta, která tu projížděla, rozhodně nedržela předepsanou rychlost… I když nebylo zrovna nejtepleji, ve Zlíči proběhla zmrzlina a Dobrušské pivko.

Ze Zlíče jsme měli dojít do Ratibořic po vlastním značení nad řekou Úpou. Nevíme, jestli někdo strhnul značení, ale bloudili jsme po zdejších pěšinkách až neuvěřitelným způsobem. Vždy, když už jsme mysleli, že jdeme správně, cesta se buď rozdvojila, nebo zanikla úplně…Když už jsme nevěděli kudy kam, zvolili jsme směr kolmo vzhůru, zpět na kopec nad řekou a byla to správná volba. Nahoře nás čekala široká lesní cesta… Splavení prodíráním se skrz rokliny a srnčí stezky, jsme si tu museli chvíli oddechnout.

S radostí, že už víme, kudy jít, jsme se vydali vstříc Ratibořicím, kde nás zastihly první dešťové kapky. Lehký deštík neustával, ani když jsme neustále sledovali nebe a tvrdili, že se už nebe protrhává a vše se projasňuje…nic se neprotrhávalo, ani neprojasňovalo. Déšť houstl a houstl…Naše dosud procházkové tempo díky tomu nabralo na rychlosti, protože jsme chtěli být co nejdříve ve Slatině, kde jsme tušili teplé nápoje a zastřešený parket.

Babiččiným údolím jsme tak proletěli závratnou rychlostí. U červeného mostu jsme se napojili na modrou značku, posléze na vlastní značení. To nás vyvedlo ven z lesa nad Slatinou. Zdejší louky jsou za normálních okolností doslova malebné. Ovšem ne v den, kdy z nebe padá voda nashromážděná pomalu za poslední tři měsíce…milióny kapek ulpělo na zdejších travách…později na našich dolních končetinách. Ovšem boty jsme měli dokonale umyté, doslova se lesknoucí čistou. Škoda jen, že to dlouho nevydrželo. Zanedlouho jsme dorazili na polní cestu, která se proměnila ve velice řídké bahenní lázně. Šli jsme a bláto lítalo na všechny strany. Zadní strany kalhot jsme si zastříkali každý sám. Ovšem přední každému spolehlivě zastříkal kolega vepředu, případně z boku… Do Slatiny, na hlavní kontrolu, jsme tak dorazili v plné parádě!

Od pořadatelů jsme dostali razítko do záznamníku a sušenku. Koukli jsme na předpověď počasí v mobilu, zjistili, že současné provazy deště asi za hodinku pominou, tak jsme se rozhodli ten nejhorší déšť přečkat pod střechou tanečního parketu. Čas jsme strávili obědem v podobě uzeného párku, někdo si dal grilované maso. Ovšem jídlo moc nezahřálo, promočené oblečení začínalo studit, vzduch se ochlazoval, pára šla od pusy. Ani čaj s rumem nepomohl od zkřehlých prstů. Nebylo zbytí, kapela hrála výborně, využili jsme tance k dokonalému prohřátí všech končetin! Hodina nám tak utekla jako nic, déšť skutečně ustal natolik, že jsme odložili deštníky a pláštěnky. Kapela přestala hrát, bylo kolem půl čtvrté, když jsme se odebrali znovu na cestu. Roztančení a rozradostnění, že už snad pro dnešek přestalo pršet. Mírným stoupáním jsme se dostali nad Slatinu. Mlha se valila z údolí Úpy a kapky vody zářily v poli s obilím….

Sestup do Havlovic přes Barchoviny značně zpomalila kluzká lesní cesta. Z lesa jsme vyšli v části obce zvané Ovčín. A už jsme znovu a rychle vytahovali deštníky a pláštěnky.  V Poklekově už opět velice vydatně pršelo. Lehce proschlé oblečení vzalo rychle za své a do Havlovic na hřiště jsme dorazili jako vodníci…tudíž Havlovický vodník neměl žádný problém zařadit nás do svého klanu. Krakonoš nám nabízel odvoz do Vérchlabí a Křemílek nám dal tolik vytoužený diplom! Ano, pořadatelé přemluvili k návštěvě pána hor, vod a ještě pár dalších pohádkových postav. A, dvacet minut před koncem pochodu, kdy jsme my dorazili, byli ve velice dobré náladě, měli mnoho vtipných průpovídek k našemu mokrému vzhledu, zželelo se jim nás a tak ostřejší mok za drobný peníz nabídli.

Chvíli jsme pobyli na hřišti a přesunuli se na zastávku autobusu směr Úpice. Tam nám přípojný autobus ujel o dvě minuty, šli jsme tedy najít občerstvovnu, kde přečkáme následující hodinu, do dalšího spoje, neboť mokré oblečení příliš nehřálo. Inuž první hodpoda zavřená, druhá šíleně zakouřená, třetí plně obsazená až čtvrtá v pořadí nám poskytla tolik potřebné útočiště…dokonce nám tu i zatopili!! Ideální zakončení dne…

 

Alča z Trutnova


Comments