Každoročně jezdíme „na Rumcajse“. Nejinak tomu bylo i letos. Jen poslední léta jsme jezdili do Jičína pouze na sobotu. Tentokrát jsme se ale rozhodli přijet již v pátek. Bylo nádherně, chtěli jsme toho využít k menší procházce okolím Jičína. Po příjezdu jsme se ubytovali ve zdejší sokolovně a vyrazili Lipovou alejí směr Zebín. Nahoře to byla paráda! Kolem nás poletovali motýli, dole na loukách se pásli ovce, výhledy byly odkryté do daleka…. Asi hodinu jsme tu poseděli, než jsme se vydali po modré značce směrem na Čeřovku. Cesta vedla loukami, u Čeřovky pak lesem.

Fajn procházku jsme zakončili v jedné z místních restaurací u večeře.

            Noc v tělocvičně bylo krušná. Měli jsme tu jakéhosi medvěda brtníka, který silně disharmonicky chrápal….Spousta lidí se kvůli němu během noci stěhovala pryč…Ale my jsme hrdinně vydrželi až do rána. Kolem půl šesté se začalo vstávat. Přidali jsme se tedy k ranním ptáčatům. Vždy se snažíme dojít na start v brzkou hodinu, abychom se vyhnuli neuvěřitelnému mumraji, který tu později panuje.

            Na startu bylo pár lidí, v klidu jsme se zaregistrovali, na právě otevřených trzích zakoupili čerstvě upečené buchty ke snídani a vyrazili směr Kbelnice po modré značce. Ve vsi jsme odbočili na vlastní značení, které nás částečně vedlo po naučné stezce bitvy u Jičína z r.1866 .

Protože se slunce začalo statečně drápat nad obzor, okolní teplota začala stoupat a my museli, ani ne hodinu po startu, odstraňovat první svršky. Po vystoupání na náměstí v Železnici šli dolů poslední mikiny a bundy. Bylo asi osm hodin ráno a už se dalo jít v tričku. Chtěli jsme chvíli spočinout na zdejší lavičce, když tu se zpoza zatáčky ozval halas a pozdravy „Ahóój! . Jarda též zdraví, koukám koho že to, a ona to partička turistů z toho našeho podhorské cípu. Zúčastnili se též pauzy pro vypití startovního pivka, někteří též pro svléknutí.

Protože šli trasu 32km a my 39km, rozloučili jsme se po půl hodině a vydali se každý jiným směrem. Tak jsme si to tak vesele šlapali asi pět minut, když tu jsme si uvědomili, že nikde nejsou značky. Měli jsme jít po červené na Ranč na Kamenci. Po bližším prozkoumání mapy jsme zjistili, že jdeme totálně blbě…. Kdo ví proč jsme nabyli dojmu, že se trasy dělí v Železnici na náměstí. Správně jsme měli jít s kratší trasou právě až k ranči. No nic. Zkusili jsme ještě dohnat naše spřátelené turisty, ale už jsme je neviděli ani jako malou tečku v dáli…

Cesta přes Bradleckou Lhotu a stoupání na zříceninu hradu Bradlec uteklo jako nic. Moc jsme se těšili na kontrolu, která měla být v hospodě na Klepandě. Vidina tohoto útulného útočiště nás hnala přímo tryskovou rychlostí. Ve vnitř byl příjemný chládek, oba jsme si dali jedno příjemně vychlazené pivko, spočinuli asi čtvrt hodinku ve zdejší přátelské a turistické atmosféře.

Z Klepandy se šlo dál po červené až na Tábor. Cesta tady vede po silnici dlouho a předlouho, než ji vystřídá lesní cesta a pak opět dlouho a předlouho silniční asfalt. Ovšem za krásných pohledů do okolní krajinky. Abychom se trochu vyvedli ze silniční robotické chůze, vzájemně jsme se „vyhecovali“ a poslední kilometr na Tábor jsme si dali skoro sprintem. Takový menší běh do vrchu J. Nahoře jsme padli na louku, chvíli nabírali dech a pak se pustili do oběda, přineseného sem pro tuto chvíli v batozích. Oběd jsme hodlali zapít v Košově, což se nám po půl hodině vyplnilo. Uvnitř v hospodě skoro nikdo nebyl. Bylo tak nádherně, že všichni posedávali a polehávali venku. My též…čas nás nehonil, byli jsme v půlce, jedenáctá hodina zrovna uplynula, zvolnili jsme tedy tempo.

Vystoupali jsme na Morcinov, kde jsme přešli na zelenou značku. Ta vedla přes pozůstatky hradu Kozlov až do Libuně. Šli jsme tudy prvně. Cestička byla celou dobu uzoučká a docela kluzká a prudká, obklopená strmými svahy. Šli jsme pomalu a opatrně. Občas jsme se zastavili a mrkli na vrch Tábor, který čněl z lesů vedle nás. Šli jsme takhle něco přes kilometr. S úlevou jsme na konci sešli na rovnou zem. Proklepali jsme kolena a teď už poklidnou cestou přes louky táhnoucí se podél Cidlinského hřebene došli do Cidliny a posléze do Libuně. Tady opět pauzička. Tentokrát asi hodinová, protože domů se nám opravdu ještě nechtělo.

Při cestě z Libuně jsme si opět pořádně protáhli kosti a svaly, protože cesta byla skoro pořád do kopce. Nejprve stoupání loukou na Hvozdec a později kolem hospody U Žabáka na Březku. Kdo ví, kde se v nás vzalo tolik energie, opět jsme skoro běželi…Uteklo to a už nás vítaly Prachovské skály. Zavítali jsme do nich jen zkraje, po žluté značce, která nás přivedla ke zdejším kioskům. Takže poslední kontrolní razítko a posledních pět kilometrů do cíle. Poslední kilometry vedly po červené po silnici přes Holín. Shodli jsme se, že bychom ale klidně šli ještě dál a dál a dál a dál…..J

Byl to pěkný den, sluníčko svítilo, trochu jsme se i opálili, plno zážitků, v cíli diplom, limča na zahrádce na náměstí a pak už jen zabalit v sokolovně věci, rozloučení s turisty, večeře na lavičce na autobusovém nádraží a poklidná jízda domů….sprcha a postel! J

Alča z Trutnova