6.4.2013 – Rohoznický darmošlap

přidáno: 11. 4. 2013 0:51, autor: web web   [ Aktualizováno 11. 4. 2013 0:53 uživatelem Jiří Tichý ]
Počasí na opalování sice tuto sobotu zrovna nebylo, ale pro účast na pochodu bylo ideální. Ani vedro, ani zima, a ač mělo celý den lehce poprchávat, nás nesmočila ani kapička. Volili jsme mezi trasou 35km a 25km. Nakonec zvítězila ta kratší, protože nevedla tolik po silnicích a civilizací. Chtěli jsme být víc v přírodě…

         Díky kratší trase jsme si mohli trochu pospat. Autobus nám jel až v 7h. – v Miletíně jsme byli po půl osmé. Naše první kroky tu ale nevedly do Rohoznice na start - moc jsme se těšili na návštěvu miletínské cukrárny ! :-)

 

         Se zákuskem v ruce jsme následovali skupinku turistů z Hostinného, kteří přijeli autobusem s námi a kteří též zamířili za sladkým – do prodejny miletínských modlitbiček! Společně s nimi jsme asi po 2km dorazili do chaty KČT Rohoznice, kde měli zázemí pochodu. Veškeré dění tu již bylo v plném proudu. Rychle jsme se prostřídali u prezence, a zamířili do občerstvovny. Padlo startovní pivko, startovní rumík a samozřejmě právě upečený koláček. Dámy z klubu doslova nestíhaly – jen položily talíř s koláči na výdejní pultík, do 30-ti vteřin byl talíř prázdný. Ještě, že jsme si vzali ráno – odpoledne už koláče nebyly.

 

 

 

 

        

              Prezentace na startu                           Svérázná toaleta na startu

 

Občerstvovna J

         Před devátou jsme konečně opustili pohodlí tohoto zázemí a vydali se na trasu. Našich 25km vedlo odděleně od zbylých tras. Nejprve jsme měli po červené značce dojít až pod Vřešťovický chlum a přes ten přejít. Cestou jsme narazili na stádo koní, které poklusávalo po výběhu –nádhera! Taky jsme narazili na partu turistů z Hořic, kteří tvrdili, že na chlumu bloudili jako už dlouho nikde. Mno, nám se málem nepodařilo dojít ani k chlumu, protože jsme – značky neznačky – zvolili úplně špatný směr a zamířili po silnici směr Hořice. Naštěstí jsme si záhy uvědomili chybu a odchytli ještě jeden pár, který šel taky špatně.

Podle itineráře jsme měli jít po červené značce až k „bodu jedna“, odkud se máme neznačenou cestou dostat na žlutou značku, která vedla vrcholem chlumu. Ovšem vyznačený „bod jedna“ jsme nemohli nalézt ani my, ani skupinky před námi. Tak jsme postupně jednotlivě uhnuli z červené, protože ve výsledku bylo jedno, kterou cestou se napojíme na žlutou – podle mapy tam vedly všechny nábližky. 

Na Vřešťovickém chlumu jsme se lehce brodili sněhem, později blátem. Otázka, zda nás pustí kdekoliv do hospody, byla skutečně na místě  - kalhoty jsme měli od bláta až po kolena! :-)

Když jsme dorazili do obce Boháňka, spočinuli jsme tu na chvíli kvůli svačince.  Všude byl klid, jen jeden asi 12-ti letý klučina – turista ze Železného Brodu, který objíždí pochody, kolem nás prošel a telefonoval domů, že zase zabloudil, že hledal „ bod jedna “ a že ho prostě nenašel…ale už je konečně zase na správné cestě. Tak jsme mu pak drželi palce, aby už moc nebloudil…

Z Boháňky jsme šli opět po žluté - kolem osamocených pískovcových soch moderního umění, postavených uprostřed louky, za vsí. Pak prudkým klesáním na silnici, po které jsme došli do Velkého Vřešťova. Zdejší hospoda měla být kontrolní místem. Sedli jsme si tu a díky teplotě, která byla snad nižší než venku, jsme vypili Krakonošovu 12 v rekordním čase 10-ti minut a tempem „pro zahřátí“ prošli kolem zříceniny hradu a vystoupali nad Chotěborky.
 
  

 

Cestou z Vřešťova
 
Z hlavní silnice u Chotěborek jsme odbočili k dřevěné zvonici a kostelu Nanebevzetí Panny Marie, které stojí na zdejší návsi. Dozvěděli jsme se, že kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí na místě vyhořelého dřevěného kostelíka. Za husitských válek byl kostel několikrát vyloupen a vypálen. Poničen byl za války třicetileté, byl svědkem i války roku 1866. Současná podoba kostela je barokní. Navíc jsme se tu dočetli, že v hospodářské usedlosti čp. 3 se v roce 1799 narodil František Xaver Dušek, klavírní virtuos a přítel W. A. Mozarta.
 
 
 

Cesta do Chotěborek a dřevěná zvonice v Chotěborkách

 

Od hlavní silnice, kam jsme se vrátili, jsme už pokračovali po vlastním značení do blízkých Vilantic. Tady jsme si vynahradili předchozí posezení ve Vřešťově. V hospodě U Dvou lip praskalo hořící dřevo v krbu, paní hostinská poctivě přikládala a my poklidně popíjeli zlatavý mok… :-)

Nechtělo se nám odtud, ale po zjištění, že jsme se doteď asi dost flákali a že pokud chceme stihnout autobus ve čtvrt na šest, musíme dost pohnout, jsme se tedy zvedli. Jarda zavelel: „ Roubík do úst!“  a mé chabé: “Já bych radši žvýkala rohlík…“  dělal, že vůbec neslyší…

Za chvilku jsme se tak ocitli u obce Sedlec. Tady jsme přešli na hlavní silnici vedoucí zpět do Velkého Vřešťova. Těsně před vsí jsme uhnuli na polní cestu vedoucí přes zalesněný vrch Mladkovec, kolem Velkého rybníka na dlouhou, předlouhou rovinatou cestu lesem, po které jsme přišli až do Bílých Poličan.

Z Poličan to už byly jen 2km do cíle v Rohoznice. Cesta vedla zprvu lesem opět ve sněhu, stoupáním na louce pak pěkně v blátíčku a těsně nad Rohoznicí pilinami! :-) No, byl na nás krásný pohled!

Do Rohoznice jsme přišli v krásném čase - převzali jsme diplom, nakoukli, jestli by se nedalo posedět ve zdejším zázemí. Nedalo, bylo přeplněno. Však se také zúčastnilo 411 turistů!

 Šli jsme tedy rovnou do Miletína do hospody na náměstí. Podle zablácené podlahy jsme tu nebyli ten den zdaleka jediní. Měli jsme volných 45minut, využili jsme je k lehkému očištění na záchodech a hlavně k pozdnímu obědu! A pak hurá domů!

 

Alča a Jarda z Trutnova

Comments