7.6.2014, Líšenské pochody Českým rájem

přidáno: 23. 6. 2014 5:26, autor: web web   [ Aktualizováno 23. 6. 2014 5:27 uživatelem Jiří Tichý ]
            Před čtvrtou hodinou ranní procházíme ztichlým Trutnovem a míříme na zdejší vlakové nádraží. Pan průvodčí nám zvesela popřeje dobré ráno – jsme tu jediní, osamocení cestující. To se ovšem časem změní, dokonce přistoupí i pár pochodníků.

            Na start pochodu v Líšném se dostáváme v 6.15h., vše je tu už v plném proudu, atmosféra veskrze přátelská. Potkáváme spoustu známých tváří, místo ranního čaje na zahřátí padne ranní škopeček pivka u kterého probereme vše možné i nemožné. Po půl hodině se rozhodneme vydat na trasu.

            Ušli jsme první asi jeden kilometr do Malé Skály, kde jsme zjistili, že náš oblíbený místní stánek má otevřeno. Během upíjení jednoho společného pivka jsme pozorovali, jak nás míjí několik turistů, předně s naší Maruškou z Trutnova.  J

            Při stoupání na Pantheon a následně na Frýdštejn jsme přemýšleli, jestli byl dobrý nápad, posnídat dvě Krakonošovi jedenáctky… 


            Stále po červené značce jsem došli k první kontrole v obci Voděrady. Stanoviště měli na úžasném místě s výhledy do dálky. Dnes nebyl žádný opar, bylo tedy vidět kde co – Kozákov, Příhrazské skály, Bezděz, Ještěd,…

            Za vsí jsme opustili silnici a vešli na lesní cestu, která nás vedla kolem Záborčí a Drábovny na Dolánky. Tady jsme poseděli u stánku s našimi spřátelenými turisty a Maruškou, oni už dopíjeli, takže vyrazili na další trasu dřív. My jsme o chvíli později využili jejich radu a do Turnova došli podél náhonu, dále městem a kolem židovského hřbitova k železniční zastávce Turnov – město. Následovalo stoupání na Hlavatici, za dopoledního slunka nebyl výstup až tak děsivý, jak jsme se obávali. Pokračovali jsme dál na Valdštejn, kde jsme si udělali asi hodinovou přestávku na oběd a na nasávání zdejší atmosféry. Sedělo by se tam velice příjemně hodně a hodně dlouho, takže jsme se radši zvedli a pustili se do zdolávání dalších kilometrů.

Kousek za Valdštejnem jsme navázali na stezku, značenou modrými značkami. Šli jsme tu prvně. Cesta vedla z kopce dolů, kolem několika pramenů, jež jsme náležitě ochutnali a též využili k opláchnutí. Při příchodu do Sedmihorek nás nemile překvapilo zarostlé a pustnoucí prostředí lázeňského prostoru. Ještě před rokem to tu žilo turistickým ruchem a teď nikde nikdo…Alespoň, že kemp funguje dál….


            Následující Karlovice, Svatoňovice a Kvítkovice byly pro nás ve znamení  roztavených asfaltových cest, rozžhaveného slunce nad hlavou ale díky bohu i zralých osvěžujících třešní!

            První stín jsme okusili až u hradu Rotštejn, kde jsme spočinuli při krátké pauze na osvěžení. Po hřebeni Klokočských skal, posléze Betlémských skal jsme pak došli do Záholic. Příjemné prostředí lesa vystřídalo doslova vražedné prostředí rozpáleného asfaltu, kdy ani větřík nezavál. Cestu odvádějící nás k Jizeře jsme uvítali s obrovským nadšením, u bezejmenného přítoku jsme se opláchli a pokračovali ke kontrole u Zrcadlové kozy. Panoval tu čilý turistický a vodácký ruch. I my jsme tu chvíli poseděli nad vychlazenou malinovkou.

            Na kontrole nás pořadatel upozornil na saharu, která nás čeká při stoupání na Michovku, my jsme se jen smáli, že už máme tolik rozžhavených cest se spalujícím sluncem nad hlavou dnes za sebou, že nějaká kilometr dlouhá louka nás už nerozhází… Ovšem to, co jsme zažili na této louce, nás dlouho nepotkalo a doufáme, že dlouho nepotká. Louka hýřila barvami, luční květy, kam jen oko dohlédlo. Klokočské skály spolu s Příhrazskými na obzoru… člověk si pomyslí, že je zkrátka fajn být na světě…. Ovšem ten sluneční pupek pražil a pražil a my stoupali a stoupali a potili se a potili a představa dnešního cíle se stávala vzdálenější a vzdálenější. Krok sun krok jsme se doplazili spolu s dalšími dálkoplazi na hlavní kontrolní stanoviště. Každý jsme si tu objednali rovnou po dvou půl litrech chlazeného pití, které zmizelo během 15-ti minut v našich vyprahlých tělech.

            Vzpružili jsme se na těle i na duchu a vydali se směr Besedice. Tady bylo u hostince spousta pochodníků, kteří očividně putování v horku vzdali a zůstali v chládku pod lípami. Na zdejším teploměru, umístěném ve stínu, bylo 31C. Což nás svedlo k diskuzi, kolik stupňů muselo asi tak být na té louce, po které jsme vystoupali na Michovku….lepší radši nevědět…

Hrdinně jsme se vydali na poslední 4km směr cíl. Dle rad, které nám dali pořadatelé u Zrcadlové kozy, měly být tyto 4 km po rovince a z kopce dolů. Proto nám jaksi neštimovalo to, že jsme asi za půl hodiny započali stoupání k vrcholu Suchých skal… slunce už naštěstí nemělo takovou sílu, bylo kolem šesté hodiny večerní. Když jsme byli pod vrcholkem, přemýšleli jsme, jak si asi zdejší pořadatelé představují rovinu…

Setřeli jsme tedy pot, nabrali dech a spolu s dalšími zpozdilci jsme ještě chytili kontrolu v Prosíčku. Poslední dva kilometry do cíle už proběhly v osvěžujícím stínu.

Převzali jsme si diplomy, plaketky a blahopřání od pořadatelů za zdárné absolvování trasy v dnešním počasí. Podle počtu diplomů, které jim tam ještě leželo na stole – na trasách 21km, 31km, 40km a 50km – velké množství pochodníků to dneska vzdalo.

My jsme si dali kyselo, studené pivko a posezení před cílovou rovinkou. Ještě pár lidí, se kterými jsme se přes den míjeli, taky dorazilo do cíle.

Dnešních 40km se neslo v duchu spousty dlouhých stoupání, schodů, schůdků, žebříků, nahoru a dolů, horka, rozpalujícího slunce, roztaveného asflatu, sedm litrů vypitých tekutin a asi i sedm litrů vypocených tekutin... Ale taky spousty skalních měst, dalekých výhledů, malebných zákoutí, voňavého jehličí, borůvek, třešní, rozkvetlých luk a strání, přátelských lidí…

 

Alča z Trutnova


Comments