Pochod Jarním Podkrkonoším a Českým rájem - 12.4.2014

přidáno: 15. 4. 2014 1:55, autor: web web   [ Aktualizováno 15. 4. 2014 1:55 uživatelem Jiří Tichý ]

Leta letoucí jsme nebyli v Lomnici nad Popelkou na pochodě. Letos nám  konečně vyšší mocnosti přáli a my jsme, v lehce mrazivé páté hodině ranní, vyrazili na autobus směr Dvůr Králové n.L.. Jeden by si řekl, že cestou nikoho nepotká, ale opak je pravdou. V tuto hodinu jsme potkávali lidi vracející se po páteční noci, notně společensky znavené, domů, do postele a do tepla…. Trochu a jen v koutku duše, jsem jim tu vyhřátou peřinu záviděla…J

         Přestup ve Dvoře i ve Staré Pace proběhl v poklidu. V osobáčku, vezoucím nás do Lomnice nad Popelkou, jsme se pozdravili s několika známými, někteří byli dokonce minulý týden na Prvních jarních kilometrech v Trutnově. Do včelařské chaty, kde byl start pochodu jsme došli ve štrůdlu v počtu tak 15-ti turistů. Snídani, kterou nám tu nabídli a které jsme neodolali, okomentoval Jarda slovy : „Doufám teda, že máš s sebou Endiaron…“ Poctivý chleba se škvarkama a Novopacké pivko v sedm ráno ke snídani neměly chybu!!!

         Prostudovali jsme trasu, venku pozdravili dva pány turisty z Kruhu a za slunka východu se vydali hledat zelenou značku. Tu jsme posléze potkali v části obce zvané Karlov. A započalo nám první stoupání z mnoha… Nahoře na kopci jsme se zastavili a svlékli všechno nepotřebné. Asi nebylo víc než sedm, osm stupňů ale nám bylo vedro pořádné. Pokochali jsme se výhledy a mazali dál. 


Po zelené značce na rozcestí Nad Košovem jsme šli poprvé. Příjemná travnatá cesta, pár domečků, nikde nikdo. Cestou na Morcinov začalo slunce hřát. Šlo se nám krásně. Všude rozkvetlé stromy, fialky, podběly, sedmikrásky, petrklíče, sasanky,… Při klesání z rozcestí U křížku výhledy na Trosky, Příhrazy,… V Libuni jsme opět nepotkali ani živáčka. Ani pes neštěkl. Mohlo být kolem deváté hodiny a všude bylo liduprázdno. A to nám dělá moc dobře….

         Přes Hvozdec jsme došli k bývalému skalnímu hradu Pařez. Spočinuli jsme chvíli na lavičkách u zdejšího jezírka. Jindy počítáme s tím, že od Pařezu budou na všechny strany proudit davy lidí ale tentokrát skutečně nikde nikdo. Ač bylo slunečno, ve zdejších lesích sice trochu chladněji a minula desátá hodina ranní. Krom vstupu do skal u kiosků v Prachově, jsme za celý den potkali dohromady možná 10 lidí….  

 Při stoupání na Prachov jsme se konečně opět zahřáli.  Zastavili jsme se u Hotelu Skalní město. Zdejší trávníky byly obsypané fialkami. Doufali jsme, že bude u kiosků v Prachově otevřeno a bylo! Spočinuli jsme tu déle, než jsme zamýšleli. Museli jsme pak honit čas…., ale krásně se tam sedělo…pivečko, páreček, kafíčko, koláček,…

 


Slunce začalo doslova prát, když jsme po modré docházeli na Bradačku. Mikiny šly dolů, trička stačila. Přes Dílce jsme došli do Železnice. Tuto trasu jsme šli před 14-ti dny při pochodu za Rumcajsem. Tenkrát se příroda teprve lehce probouzela, nyní bylo vše v plném květu – zahrádky zářily barvami. Na náměstí v Železnici jsme přišly deset minut před půl jednou. Do půl jedné jsme si tu sedli na naši oblíbenou lavičku a vypili jedno lahvové pivko. Chtěli jsme stihnout vlak, který odjížděl ve tři hodiny. Před námi 7 km a stoupání přes Kyje, východní část Cidlinského hřebene a na Tábor a hlavně v cíli jsme si chtěli dát klobásku!!!

Kilometr k Ranči U kamence jsme skoro běželi. Stoupání do vesničky Kyje bylo už trochu náročnější. Ve vesnici samotné klid a mír. Kyje samotné jsou kouzelné. Nežije tu moc obyvatel ale vesnička je čistá, udržovaná. Sem tam roubenka, sem tam vrba ozdobená velikonočními vajíčky. Zpomalili jsme tu naše zběsilé tempo, abychom si vše v poklidu prohlédli. Na konci vsi už na nás začal pomrkávat Tábor se svou rozhlednou. Jarda byl nadšený, že prý to stoupání bylo úplně pohodě a že už jsme nahoře. Já tudy kdysi šla, marně jsem ho přesvědčovala, že jsme tak v polovině stoupání… Následující sice nebylo tak prudké jako doposud, ale vytrvalé. Než jsme vešli do lesů pod Táborem, využili jsme okolních pohledů na Bradlec a Kumburk k tomu, aby nás doběhli plíce, které se mezitím asi někde válely v trávě…

 


Uzoučká cesta k vrchu se různě klikatila, ale stále neúprosně stoupala. Zůstala jsem pozadu, Jardu držel vepředu nezdolný optimismus, že už ten vrch tady přeci někde musí být.

Najednou slyším z přední linie huronský smích a nadávky. Volám, co se děje. Je mi řečeno, ať přijdu a uvidím. No a viděla jsem. Před námi stěna jako na Kozákov, když se jde od Radostné studánky. Inuž, závěrečné stoupání bylo více než výživné...

Hodiny ukazovaly půl druhou, když jsme byli konečně nahoře. Stihli jsme tak vypít vrcholové pivko!

Cestu do cíle jsme si vychutnávali. Z kopečka dolů a po louce se šlo výborně. Cestou jsme potkali „mašera“ se psy. Byli nádherní…

Na nebi se to začalo všelijak honit, temné mraky se kupily, ale sluníčko se stále snažilo vykukovat. Do cíle jsme došli suchou nohou. Přivítal nás Milan z Lomnice a další pořadatelé. Převzali jsme diplomy a nezbytné látkové tašky a magnetky. Vytoužená klobása též dopadla. Poklábosili jsme chvíli s Milanem, uteklo to a už jsme mazali na vlak. Jízda proběhla v hovoru s veselou partou s Poděbrad. Byli nadšení ze zdejších kopců a přírody! Stejně jako každý, kdo do těchto míst rád jezdí.

Ovšem my, zmožení ze všech těch kopců, jsme se vykolébali v Trutnově z autobusu jako dvě kachny a chvíli trvalo, než jsme rozhýbali ztuhlé končetiny. Měli jsme za sebou krásný klidný den, doslova duševní lázně…

 

Alča a Jarda z Trutnova

 





Comments