Záznam bez nadpisu30.3.2013 – PUTOVÁNÍ ČESKÝM RÁJEM ZA RUMCAJSEM

přidáno: 11. 4. 2013 0:10, autor: web web   [ Aktualizováno 11. 4. 2013 0:28 uživatelem Jiří Tichý ]

            Protože jsme se loni nemohli zúčastnit pochodu putování za Rumcajsem, čímž jsme narušili mnohaletou naši účast a protože se jedná o náš „ srdeční pochod“, těšili jsme se na tuto sobotu jako už dlouho na žádnou jinou. Spánková příprava sice byla prachmizerná ( v pátek večer jsme měli v tanečních věneček, který se trochu protáhnul ) ale nadšení převážilo a únava zmizela se zamčením dveří bytu a odchodem na autobus do Dvora Králové, který odjížděl v 5.20h.. S přesedáním ve Dvoře Králové, ve Staré a následně v Nové Pace jsme dojeli před půl osmou do Jičína.

            Takhle pozdě jsme tu ještě nestartovali. Vždy jsme přespávali v místní tělocvičně a na trasu vyráželi kolem půl sedmé. Protože jsme ale chtěli jít na výše zmíněný věneček, nebylo zbytí a do Jičína jsme museli jet až v sobotu.

            Na startu byl docela klid. Díky množství stolků připravených k registraci jsme si vyzvedli itinerář bez čekání. Po zajištění nezbytných razítek jsme navštívili cukrárnu u náměstí pro doplnění ranní energie a rychlým krokem prošli trhy, které tu byly rozprostřené přes celé náměstí. To jsme z minulých ročníků neznali. Když jsme vycházeli s prvními padesátkaři, bylo tu vždy poměrně liduprázdno, stejně tak večer při návratu. Atmosféru trhů jsme vdechli hlavně u stánku s pečivem, kde jakýsi pán prodával největší pecny chleba, jaké jsme kdy viděli. Mohli mít tak 45cm v průměru. Pecny mu mizely pod rukou…Stejně tak domácí motané koláče, které měl v několika bednách. Ani my jsme neodolali a koupili jsme si každý jeden povidlový… :-)

 

 

 

            S koláčem v ruce jsme tedy po osmé hodině konečně vyrazili na trasu. Ta vedla po modré značce kolem rybníku Kníže, přes obec Kbelnice až na Bradačku. Pod bradou měli pořadatelé menší stánek s občerstvením s rozestavenými lavičkami. Stejně jako většina ostatních jsme se tu na chvíli zastavili a poseděli nad jedním Novopackým pivkem. Díky této zastávce jsme se konečně oprostili od davů, které s námi až dosud šli… konečně jsme mohli vychutnávat atmosféru Českého ráje. Přes Podůlší jsme došli do Jinolic. Šli jsme notně zasněženou a zledovatělou cestou lesem podél jinolických rybníků. U tábořiště nás překvapilo asi 6 lidí, kteří tu ve stanech kempovali…
 

 

 

        

    

                     Stoupání na Bradu                                                U Jinolických rybníků

 

            Stoupání ve sněhu k Prachovu nám dalo docela zabrat. Nohy podkluzovaly, nálada byla tudíž hodně veselá. Ještě veselejší byli dva běžci, kteří kopec bez mrknutí oka vyběhli a ještě si u toho povídali – sníh a skryté kameny a kořeny snad ani nevnímali.

            V Prachově jsme se opět zastavili. Byl tu hlavní kontrolní bod – pivko a svačinka docela bodly. Na sluníčku se sedělo příjemně, ale vzduch byl přeci jenom pořád ještě studený – za čtvrthodinku jsme se proto zvedli a dali rychlejší tempo, abychom se opět rozehřáli. Od zdejších kiosků jsme šli kolem skal, kolem Lepařova pomníku, k hotelu Skalní město. Odtud pak ke skalnímu hrádku Pařez, kde jsme se zastavili na kontrolním stanovišti.  Na Pařezu jsme byli mnohokrát, proto jsme se tu tentokrát příliš nezdrželi.

  

  
 
  
 
                                                                Prachovské skály
 
Silnice přes Blata do Maršova byla pokrytá ledem, takže naše pochodové tempo vzalo za své. :-) V Maršově jsme se napojili na zelenou značku. Po ní jsme vystoupali k rozcestí Pod Malou a později Pod Velkou Svinčicí. Když jsme míjeli tato místa, tak začalo konečně pořádně svítit slunce. Opřelo se do nás takovou silou, že když v jednu chvíli nefoukal studený vítr, připadlo nám, že je krásný letní den! :-)

            Na kraji Dolního Lochova, u autobusové zastávky, jsme dali regenerační pauzu. Dvě děvčata tu zjistila, že sešla ze své trasy, čímž pádem zabloudila a že jim do Jičína žádný autobus nejede. Vydaly se chuděry do Jičína pěšky po hlavní silnici.

Nás ale čekal výstup na Velišský hřbet. Nikdy jsme v těchto místech nebyli. Na Veliš jsme jen lačně pokukovali z nejrůznějších míst Českého ráje, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si na Veliš vyšlápli. Až konečně nyní. Šli jsme podle itineráře – stoupáním po červené po loukách kolem kopce svaté Anny, dále kolem rekreačního střediska Sklář. Tady jsme špatně pochopili propozice a opustili červenou. K rozcestí U Štidel, kam jsme měli právě po červené přijít, jsme tedy dorazili po žluté. Zašli jsme si jen asi necelý kilometr a krásnou přírodou, tak to bylo v pohodě. Samotná cesta po Velišském hřbetě vedla po kraji lesa, s výhledem na osadu Křelina a na zdvíhající se zalesněný vrch s barokní kaplí Loreta. O té jsme zjistili tolik, že byla postavena nákladem hraběte Františka Josefa Šlika roku 1694.

            Z vrchu jsme seběhli dál po žluté do obce Podhradí, kde měla být kontrola. Nejdřív jsme tu ale hlavně chtěli vylézt na samotný vrch Veliš.  Kdysi tu stával hrad Veliš, který je dnes pouhou zříceninou a to také kvůli čedičovému lomu. Po výstupu jsme tu viděli zbytky zdiva bašt, věže a západního paláce. Patrné jsou i přístupové cesty a terasovitě upravený jižní vrchol. Z vrcholu kopce se nám naskytnul nádherný výhled do okolí a na blízký Jičín. Slunce hřálo, nikde nikdo nebyl, tak jsme se na hlavním vrcholku na pět minut natáhli na trávě. 

 
 
 
       
        
 
            Barokní kaple Loreta                Veliš s observačním sloupem trigonometrického bodu
 

            Po tomhle relaxu jsme svižně zamířili na kontrolu a odtud konečně po žluté do Jičína. Závěrečné kilometry na jičínském pochodu nebývají nikdy nic moc – většinou se zkrátka do města musí přijít po asfaltu. Nejinak tomu bylo i nyní. Nejprve jsme šli kus po silničce asi tak 3.třídy, potom jsme museli přejít rychlostní silnici z Poděbrad, což nebylo vůbec jednoduché. Potom jsme podešli rychlostní silnici na Mladou Boleslav a už jsme byli v Jičíně. Dost nás překvapilo malé stádo ovcí, které se tu páslo na rozlehlém dvorku pod silnicí. Ovečky ale vypadaly spokojeně. :-)

            V jičínských uličkách jsme trochu zazmatkovali a ztratili žlutou značku. Kterým směrem asi tak bude náměstí jsme tušili a taky jsme ho nakonec v čase rovných 16h. našli.

            Vzali jsme si diplomy, nepohrdli nabízeným čajem a přemýšleli co dál. Domů se nám jet ještě nechtělo. Nakonec rozhodlo to, že jsme přes celý den neměli možnost stavit se někde na oběd. Šli jsme tedy ještě posedět do hospůdky u autobusového nádraží. Když jsme pak šli v šest hodin na naše nástupiště, zahlédli jsme výpravu turistů z Lomnice nad Popelkou, jak nastupují do svého autobusu. Zřejmě se také zúčastnili pochodu.

            Když nám přijel sympatický zájezdový autobus, usadili jsme se v pohodlných měkkých sedačkách a spali jsme až do příjezdu do Trutnova. Po výstupu jsme těžko rozhýbávali ztuhlé nohy – chvilku jsme šli jako dvě kačeny – ale nakonec jsme přeci jen domů dorazili.

            Byli jsme rádi, že nám počasí přálo, že jsme nešli v davu lidí a že vládla výborná atmosféra, jako vždy! Tak snad příští rok zas pojedeme do Jičína!
 

                                                                  Účast na pochodu
 
Alča a Jarda z Trutnova
 
 
 a na závěr ještě pár foteček :-)
 
 
                    kontorla na Bradě :-)                          oddech na vrcholu Veliše :-)
 
 

to se nedalo nevyfotit :-) kdo by to do něj řekl...

 
Comments