ZIMNÍ PŘECHOD BRD aneb JAK NEVIDĚT ANI PRD

Týden uplynul jako voda, přiblížila se zas sobota a s ní tradiční otázka, kam, že tentokrát vyrazit.  Ačkoliv předpověď počasí neslibovala nic příjemného, naopak mělo hodně sněžit, tentokrát zvítězil návrh kolegy Vládi z Jilemnice jet se podívat na nám dosud neznámou akci.  Zimní přechod Brd, pořádaný turisty z pražské Čechie Karlín. Už od pátečního večera několikrát kontroluju počasí. Avizované sněžení stále nikde. A tak ve 4.17 vyjíždím. Vláďa přistoupí v Martinicích. Přestoupíme v Chlumci a teprve při vjezdu do Prahy začíná pomalu, ale jistě padat sníh. Na hlavním nádraží bleskově přestoupíme a o půl deváté, už za hustého sněžení, vystupujeme s mnoha dalšími turisty v místě startu, v Řevnicích. Rychlá prezentace a zachumlání do kapucí našich bund vyrážíme na trasu 26 km dlouhou. Naštěstí chvíli před námi někdo již prošlápl stopu, takže nám stačí se jí držet. Jít tu jako první, kdoví kam bychom došli.Zhruba po čtyřech kilometrech vrstevnicové žluté značky míjíme prázdnou vodní nádržku zvanou Píšťák a od ní, nejdřív mírně a pak dost tvrdě stoupáme až na rozcestí U jezírka. Hodně sněží a sněhu viditelně přibývá. Sem tam potkáváme nějaké ty lidičky, kteří vyrazili do terénu stejně jako my. Kolem rozcestí U červeného kříže dojdeme na Roviny. Odtud už klesáme přes Stříbrnou Lhotu do Mníšku pod Brdy. Akorát včas. Je jedenáct a zrovna otevírají místní zámek, kam si jdeme koupit turistické vizitky a nějaký ten pohled. Místní průvodci až s překvapujícím humorem vymetají na přístupové cestě kvanta napadaného sněhu. My si dáme krátkou občerstvovací pauzu v hospůdce na náměstí a pak pokračujeme doslova bílou tmou. Díky sněžení přicházíme o určitě pěkný výhled na město od kostela na Skalce, místy se doslova brodíme třiceticentimetrovou vrstvou sněhu a tak jsme docela rádi, když sejdeme z kopců dolů.  Zastavíme se na dobrý oběd v restauraci Na Veselce v Řitce (mimochodem bydlišti zpěvačky Heleny Vondráčkové). Na okraji další obce na cestě, Líšnice, docházíme jednoho ze zakuklených turistů, ze kterého se vzápětí k našemu překvapení vyklubal kamarád Jarda z Kutné Hory, takže jsme pokračovali společně. Jarda se po cestě nikde nestavoval, což se ukázalo být chybou, protože obě hospůdky v Líšnici víceméně nefungovaly . Za vsí u velkého kamene, upomínajícího na to, že se na tomto místě 4.1.,13.1.,27.4. ani žádný jiný datum nekonala žádná bitva o Líšnici. Najednou jako na povel shůry úplně přestává padat a hned se jde veseleji. Z kopce mezi chatami doslova skloužeme k železniční zastávce Bojov, kde by navíc měla být další hospůdka, ale ouha. Ačkoli normálně otevírá ve 12.00, dnes jako na naschvál až od 17.00. Jejich škoda, přišli tím o dost hostů. Do cíle nám zbývá ještě 5,5 km. Cestou projetou od čtyřkolky, kterou potkáváme a prošlapanou těmi, co jdou před námi, vystoupáme lesem do Sloupu a odtud už jen prudkým klesáním dolů k Vltavě do cíle v restauraci V pivovaře v Davli. Ještě, asi za odměnu, stihneme výhled na soutok Vltavy a Sázavy o pár set metrů níže,  který bychom při dopoledním sněžení rozhodně neviděli. Bylo čtvrt na čtyři a my byli docela rádi, že to máme za sebou. Máme hoďku a půl času na vlak. Je dost času na relax a ochutnání zdejšího pivka, davelské polotmavé třináctky, kterou mají dnes na čepu.   Ze starého mostu máme jedinečnou možnost pozorovat po vodní hladině plavajícího bobra. Samotný most ledacos pamatuje, mimo jiné posloužil filmařům jako kulisa známého válečného filmu Most u Remagenu o přechodu americké armády přes Rýn. Přejdeme na druhou stranu řeky k nádraží, koupíme jízdenky a s mnoha dalšími vyrážíme starými patrovými vagony směr Praha. Odtud rychlíkem do Chlumce a spěšňákem až domů. Po půl desáté v Trutnově. Výlet bezva. Opravdu Zimní přechod Brd se vším všudy a vůbec moc ani nevadilo,že jsme, jak praví nadpis, v podstatě z Brd, díky sněžení, neviděli ani prd.    Maruš  Beruš