Po pochodu O Žižkův štít, z něhož napsal jsem dokonce „reportáž“, jejíž zasloužené dozvuky   mě z řad nebohého čtenářstva nezasáhly snad jen proto, že tady v domě na Zelené louce jsem dostatečně izolován – na rozdíl třeba Miloše Zemana – od vajíček a jiných podobných pochutin. Já sám však šel jsem ihned do sebe, rázně opět jsem včas přerušil styk se svým okolím a sám zabránil tak těmto výrazům demokracie, jimž dost dobře nerozumím, což bude zřejmě zaviněno, když ne stářím, tak zřejmě nějakou nemocí.

     Zde doma nelenošil jsem pouze, neboť jsem mezitím dodělal, vytiskl a dal svázat „knihu“ Dobrotinky a vzápětí se střemhlav vrhnul do doplňování a reedice své vůbec první „knihy“ Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, stále více si vědom, že těmito dílky z mé chodecké kariéry nemohu nikoho naštvat, neb nikdo ta svěží vyprávění nečte, ačkoliv u mnohých prošly jejich rukama, což vůbec nevadí, všichni tito dívají se toliko na obrázky, písmena jim nic neříkají, i kdyby tam o nich bylo naplácáno sebevíce nejlichotivějšího, v této podobě jsem bezpečnější nežli klouček v tričku s nápisem Vladimír Iljič Lenin.

      Když jsem si tak užíval jednoho dne po druhém, tu ozval se opět Vašek ze Žacléře a připomenul, že i ve stavu maximální izolace nutno jest dodržovat sliby a jeden takový z mé strany přetrvává, totiž slib navštívit pořadatele pochodu Kam nedošel velbloud Jirku z Jablonečka, kterému jsem totéž slíbil již před rokem, ale nedodržel dík zavázanému malíčku na pravé noze, jenž mě tak zprostil pro minulý rok této povinnosti, nikoliv vůbec, což mi nyní však důrazně připomenul. Když jsem zjistil, že pravá noha se tentokráte k ničemu nemá, vyřkl jsem ono osudné „Ano“, a Vašek se již postaral, abych na toto osudné slůvko již nezapomněl, naposledy několik dní před osudným dnem, kdy mě vybídl, abych si vzal Turistický deník pro lov v Mladých Bukách a za to mi přislíbil, že pojede též Vláďa z Jilemnice, jehož chodecký vývoj zastavilo – bohudík jen na čas - pro změnu srdce, jež nechtělo poslouchat Vláďovy povely a postavilo si proti tomu hlavu, takže ten mu muset domluvit dokonce až v Praze, což se bohudík povedlo.

     Ideální bylo, že jsme do Jablonečku vyjeli až ve 13 hod, takže mohl jsem opět sobě popřát vydatného spánku, na což – jak jedno z mála – nemohu si vůbec postěžovat.

     19. září 2015 byl den jako vymalovaný, jen tu u tam nějaký mráček kazil oblohu jakoby malovanou nizozemskými malíři. Automobil předjel včas, včetně Vládi, který dojel do Trutnova z jiného pochodu -  z Teplicko-adršpašské třiatřicítky a který byl současně zárukou, že náš výlet nezajde na úbytě, totiž na mlčení, jehož jsem hrozbou především já. Po složitém nalodění, jehož jsem příčinou pochopitelně já, konečně jsme vyjeli dalšímu osudu vstříc.

     První zastávkou  byly – jak bylo předřečeno – Mladé Buky. V místech, kde se nalézá sjezdovka, zvaném Areál Mladé Buky, nachází se Baldův svět, což je „rozsáhlý vodní park s dětským  hřištěm na ploše 3800 m2 v Areálu Mladé Buky“, jak hrdě stojí na popisku na turistické známce. Samotné razítko, se kterým je známka prodávána /pokud si ho ovšem  vyžádáte/, je na bobovou dráhu, která je součástí Baldově světa. Máte-li potomky, určitě Baldův svět navštivte, stojí to tu za to, já jsem ovšem vše pozoroval z automobilu, které jsem jakoby hlídal, neměli jsme přece jen další hodiny času na přemísťováním mé osobnosti na vzdálenost téměř 200 metrů tam i zpět. Navíc nemohl jsem si zatím koupi známky vychutnávat, můj Turistický deník se kamsi ztratil, kdo o něm ví, nechť mi sdělí, vypsal jsem za něj odměnu v Kč.

     Přestože jsem po značnou dobu vypadl z pěší i automobilové turistiky, přece tomu bylo jako před lety, když jsem postupně sledoval dále Herlíkovice, Rudník,  Javorník, dále Lánov a Vrchlabí /zde jsem byl u restaurace Car, kde kdysi byla  i výroční schůze naší bývalé oblast, upozorněn na další  turistickou vizitku/. Možná že bych jako neautomobilista měl potíže proplésti se Vrchlabím, ale v duchu jsem proplul od Hrabačova přes Dolní Sytovou až nakonec přes Maříkov do Jablonce nad Jizerou.

     Pochod Kam nedošel velbloud už byl letos pořádán po 36-té, opět vycházel a končil v sokolovně, kde ho pamatuji i já na dobrých více než deseti svých startech. Po počátečních dvou základních, pravidelně se obměňujících trasách, z nichž jedna kráčela po obou strmých březích  až k hospodě Na Prdku, vnesl nový, samozřejmé i svěží vítr do pořádání této, její nynější pořadatel Jirka z Jablonečka. Nyní na trasách pěších 12, 23, 30 a 50 km, ale i cyklotrasách 30 a 55 km, mířily obě nejdelší pěší trasy sice opět na oba břehy Jizery, nezapomínajíce v případě nejdelší trasy na prameny Labe, ale další daly nahlédnout nejdelším trasám kupříkladu až na Hvězdu, Dolní Kořenov a Harrachov.

      Zatímco Vašek se zabýval svými kontakty s Mášou z Nové Paky, která se vydala s Radkem z Bělé pod Bezdězem a psem na trasu 30 km, a již během cesty nás informoval o tom, že trojice nalézá se na Dvoračkách a chystá se k sestupu, já jsem poté, co jsme dorazili k místu startu a cíle,  který se nachází těsně za náměstím téměř naproti  kostelu, musel řešit zajímavější problém. Když jsem byl Vaškem propuštěn přímo před sokolovnou a když jsem překonal prvních několik schodů venku před ní, můj pohled nedočkavě byl upřen v přízemí přede mně.

      Ovšem, já to tušil. Že přede mnou bude schodiště, jsem samozřejmě věděl. Moje naděje spočívající v tom, že po levě straně, tam, kde se schody připínají ke zdi, bude zábradlí, se proměnila vniveč. Představa, že svého nic netušícího hostitele vůbec nahoře neuvidím a že mí přátelé budou mi nosit nápoje dolů, mě však natolik odpuzovala, že přece jsem odhodil hůl a přitisknut vlevo ke zdi, pokoušel se zdolávat jeden schod po druhém. Představte si, ono to šlo!

        Zrovna když jsem se konečně v l. patře vynořil nad úroveň podlahy, setkal se můj pohled s pohledem Jirkovým, který mě nejen poznal, ale snad byl i rád za mé navštívení. V místnosti čtyři stoly, dobelhal jsem k tomu poslednímu. O tom, že jsme byli vítání, svědčila po jednom talíři polévka, sklenice piva a především dobrá slivovice. Dostali jsme zbrusu nový diplom s turistkou, hřebenem zakončeným Sněžkou a s velbloudem, jehož jméno dostal pochod do vínku. Jirka nechtěl o žádném placení  ani slyšet, doufám, že po intervenci především mě ženy Jany nechal si zaplatit alespoň startovné, případně další pochutiny.

        Ještě než jsme se rozkoukali, ozvaly se odspoda hlasité kroky a nad úrovní podlahy se objevili Máša a Radek, naposledy i Badík. Pak k nám usedl i Jirka a hezky jsme si popovídali, tedy kromě mlčelivého autora těchto řádků, který alespoň přispěl svou čtvrtou knížkou Dobrotinky, předhozenou Jirkovi, který sice chvílemi mručel pochvalami, ale ani on si nepřečetl z knihy ani zbla, i když na druhé straně, kdyby tak učinil, našel by tu kromě jiného svojí charakteristiku, což by možná nepřispělo do našeho dalšího pobytu, přesto mě nakonec výsledek mého počínání zamrzel.   

        Tak plynul hovor náš, při němž bylo nejvíce slyšet Vláďu, který by barvité hovořil, i kdyby vyprávěl o své kremaci /opravdu jen kdyby, naštěstí k tomuto aktu má hrozně daleko/, a při němž znovu obdivoval jsem mládí Jirkovy družiny, a především jeho dočasných klientů – účastníků pochodu, v oněch chvílích především mladých manželských párů s dětmi a dokonce i samotných děvčat. Když pak Jirka vyslovil číslo 197 jako počet účastníků pochodu a cyklojízdy, probudil se ve mně i neúspěšný organizátor trutnovských pochodů, a Jirkovi jsem v upřímném duchu zazáviděl.  

        Také mě velice v těch chvílích bylo líto, že jsem se neukázal své manželce v dobách svých nejlepších výkonů, přitom stačilo ubrat ze svých kilometrů, a být trochu výmluvnější a vlídnější.

        Poté již naplnil se čas, v jehož posledku připili jsme slivovicí ještě v přízemí, čímž završili počet slivovic na tři, poté jsme se rozloučili v dobrém rozmaru, že spatříme se třeba už za rok. Poté překročil jsem vozovku, aniž bych příliš narušil její provoz, a vydali jsme se všichni na cestu nazpět, přerušenou pouze tentokráte v Jilemnici, v níž jsme odevzdali Vláďu jeho bydlišti a poté přes Hostinné jsme zakončili na vzdáleném kraji Trutnova, kde vyklopeni jsme byli my, já pak odevzdán Janě, jež mě dopravila domů, kde jsem na několik minut odevzdal se do péče lůžka, z něhož jsem večer vstal v mezích svých možností opět více méně schopný věnovat se dalším dnům, především pak dopsání své první, stejně tak neúspěšné „knížky“ Drobečky z večeří v hotelu Inter-Continental, dokud si snad na mně Vašek či třeba někdo jiný nevzpomene pro nějaký svůj další experiment, třebaže vedoucí k obveselení ostatních. 

        Právě Vaškovi však velice děkuji za to, že mě vyrval z monotónního mého počínání k akci, při níž jsem se přesvědčil, že pochody „frčí“ dál – hlavně mezi mladými. A to je vůbec nejdůležitější….   

                                                                                   Luděk